Asociace

Posted in Asociace


Konference Novinky v pedagogické a školní psychologii: Příklady dobré praxe

Místo konání:  Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Poříčí 31, Brno

Datum: 8.-9.11.2017

Online přihláška na konferenci.

Detailní informace jsou k dispozici na webu konference.


 

O nás

Od roku 1994 existuje samostatná Asociace školní psychologie ČR, která byla původně součástí Asociace školní psychologie ČSFR. Asociace školní psychologie ČR jako profesní sdružení školních psychologů a studentů psychologie a příbuzných oborů hájí zájmy této profesní skupiny. Organizuje pravidelná setkání školních psychologů s tematickým vzděláváním střídavě ve Zlíně pod názvem „Novinky ve školní psychologii“ a na Slovensku (na různých místech) pod názvem „Ďuričové dny“. Asociace pro svoje členy vydává také časopis Školní psycholog /Školský psycholog, který vychází 3-4 do roka a zahrnuje texty k aktuálním tématům z oblasti školní psychologie. Asociace školní psychologie je také členem Unie psychologických asociací v ČR, která hájí zájmy psychologů ČR na úrovni EU a podílí se na standardizaci profese psychologa v ČR. Psychologové, kteří pracují ve školství patří k silným profesním skupinám i v rámci EU. Asociace školní psychologie ČR je také členem ISPA (Mezinárodní asociace školní psychologie), která má svoji základnu v USA. Na webových stránkách Vám budeme přinášet informace o dění v obou sdruženích, o pořádaných konferencích, účasti v projektech, plánovaném vzdělávání a dalších akcích, které mohou zajímat odborníky v oboru.

Dovolujeme si nabídnout Vám něco z historie…..

Krátce z historie školní psychologie u nás

Po 2. světové válce se školní psychologie rozvíjela v bývalém Československu hlavně na Slovensku, kde byla prosazována především J. Hvozdíkem a L. Ďuričem. Již koncem 50. a začátkem 60. let začalo systematické budování institucionální aplikace psychologie ve školství. V r. 1957 vzniká Psychologická výchovná klinika v Bratislavě, v r. 1959 v Košicích a v r. 1966 v Banské Bystrici. Tato pracoviště představovala předchůdce pozdějších pedagogicko-psychologických poraden. Ovšem již od konce 60. let probíhalo na Slovensku ověřování působení školního psychologa přímo na škole. Na 3. sjezdu Slovenské psychologické společnosti byl dokonce schválen dokument « Návrh koncepcie školského psychológa na strednej škole ». Sedmdesátá a zejména osmdesátá léta 20. století však znamenala příklon k vybudování husté sítě poraden a k centralizaci psychologických služeb v rámci systému tzv. výchovného poradenství (Furman, Poliach, 1996).

Ján Hvozdík se zabýval problematikou teoretické a kon­cepční výstavby školní psychologie jako systému, především otázkami jejího teoretického a metodologického zázemí. V letech 1963–1983 se podílel na výzkumných úkolech “Podíl školní psychologie na rozvoji osobnosti žáka a zefektivnění pedagogického působení školy” a “Mo­tivace a regulace v rozvoji osobnosti žáka”. V té době se práce školního psychologa experimentálně ověřovala na některých školách v Bra­tislavě a v Košicích, ale po roce 1975 tyto aktivity utichly a obnovily se až v roce 1990. Nicméně, v r. 1986 vydal J. Hvozdík publikaci Základy školskej psychológie, která je jedinečná právě svou snahou podat systematicky obraz školní psychologie, zařadit ji do systému psychologických oborů a přitom poukázat na její specifičnost.

Avšak teprve po r. 1989 se tendence zavést psychologa přímo do škol začala prosazovat daleko výrazněji. Na Slovensku i s legislativní podporou vyhlášek a později zákona (1993), který ve velmi obecné podobě přece jen zakotvil nejen institut poradenského psychologa, výchovného poradce, ale i školního psychologa a školního speciálního pedagoga. V ČR zpočátku spíše potichu a s nevýraznou oporou o Metodický list MŠMT (dokument, který popisuje kvalifikační předpoklady školních psychologů a doporučuje rámcovou náplň jejich práce se nazýval Metodický list k poskytování poradenských služeb na školách a školských zařízeních č.j. 13 409/98–24). To se však výrazně změnilo v r. 2005 přijetím nového školského zákona a navazující vyhláškou. Tyto legislativní dokumenty kodifikovaly jednak institut školního poradenského pracoviště, mezi pedagogickými pracovníky uvádějí i školního psychologa a hlavně vymezily jeho standardní a nadstandardní činnosti.

Výrazně se začala rozvíjet i stavovská činnost. V červnu 1990 byla ustavena Asociace školní psychologie ČSFR. Po rozdělení České a Slovenské federace existovala od r. 1993 do r. 1994 pouze slovenská Asociácia školskej psychologie (AŠP). Na 3. sjezdu AŠP v roce 1994 bylo schváleno založení společné asociace SR a ČR. A od roku 1997 pracuje také česká sekce Asociace školní psychologie (kontakt na stránkách www.ippp.cz). Její stanovy jsou identické se stanovami společné AŠP SR a ČR. AŠP SR a ČR je od roku 1990 také členskou organizací ISPA.

V roce 1993 se v Banské Bystrici konalo mezinárodní kolokvium ISPA, které bylo významnou událostí, protože upevnilo v povědomí školních psychologů ve světě existenci psychologických služeb žákům a jejich rodičům v našich zemích. AŠP ČR a SR vydává časopis Školský psycholog a informace o činnosti AŠP jsou uveřejněny též na webových stránkách (www.school-psychology.cz).

Významnou oporou pro rozvoj školní psychologie jsou také pravidelné odborné konference, které se střídavě konají v lichých letech pod názvem “Novinky v pedagogické a školní psychologii” ve Zlíně a v sudých letech pod názvem „Ďuričove dni“ na Slovensku. Na nich se setkávají školní psychologové, pracovníci vysokých škol, ale i učitelé a představitelé školské decize. “Novinky” přinášejí zajímavá výzkumná sdělení z oblasti školní psychologie, zkušenosti z praxe školních psychologů, informace o nových přístupech v diagnostice, terapii i v intervenčních postupech. Semináře přispívají také k přiblížení problematiky školní psychologie školám, zejména jejich učitelům i ředitelům.

Dobře podle našeho názoru vystihuje postavení a funkce školně psychologické služby přirovnání, které v našich podmínkách užil J. Mareš (1998). Srovnává ji se zdravotnickými službami. I když upozorňuje na to, že uvedené srovnání je jen "volné" a že jako každé přirovnání kulhá, vystihuje dobře hlavní myšlenku: zavedení školního psychologa zaplňuje v systému výchovného poradenství mezeru v první linii kontaktu s klienty. I ve zdravotnictví existují různé kategorie lékařů. "Každá z těchto kategorií má své kompetence, svůj okruh pacientů, své místo v celém zdravotnickém systému, svůj okruh případů, jimiž se zabývá, i své metodické a přístrojové vybavení. Navzájem spolupracují, "předávají si" pacienta podle fáze a závažnosti onemocnění" (Mareš, 1998, s. 7). Ve srovnávací tabulce pak uvádí následující analogie:

Lékaři Psychologové
Praktický a rodinný lékař (lékař prvního kontaktu)                  

školní psycholog nebo poradenský psycholog

působící větší část svého úvazku v terénu

odborný lékař ve sdruženém ambulantním zařízení (dříve lékař na poliklinice)

poradenský psycholog působící převážně

v pedagogicko-psychologické poradně

klinický lékař v menších nemocnicích

klinický psycholog v nemocnici
klinický lékař ve fakultních nemocnicích

klinický psycholog ve specializovaném zařízení

V případě uvedeného srovnání by ovšem bylo nutné zpřesnit výše zmíněný typ případů, okruh klientů, kompetence a specifické metodické vybavení, kterými se má přednostně zabývat školní psycholog, a kterými psycholog v poradně nebo na klinice. Mareš správně vyzdvihuje, že českou situaci zatím charakterizuje hledání (a to platí i po deseti letech, které uplynuly od zveřejnění citovaného názoru). Vedle relativně širokého pojetí školně psychologické služby upozorňuje i na vyhraněnější a radikálnější proud.

Ten klade důraz na jedné straně na větší institucionální samostatnost školního psychologa (nemá být podřízen vedení školy, ani pedagogicko-psychologické poradně, ale speciálnímu pracovišti při krajském úřadu) a na jeho roli při vnitřní transformaci škol, tj. na jeho podíl na změně koncepce výchovy a vzdělávání. Na druhé straně, z hlediska odborných psychologických činností vidí jeho poslání především v depistážní a preventivní činnosti na úrovni primární prevence a v působení na systém školy (Rejlová, 1996). Tato představa je nejen velmi reduktivní i ve srovnání s uvedenými historickými projekty, ale zužuje činnosti školního psychologa i ve srovnání s již probíhající empirickou praxí. Dříve než se však budeme věnovat empirickým sondám do činností školních psychologů u nás i v zahraničí, porovnejme nejprve, jak vidí v 90. letech postavení a povahu školní psychologie relevantní mezinárodní doporučení.