O nás

Posted in Asociace


Konference Novinky v pedagogické a školní psychologii: Příklady dobré praxe

Místo konání:  Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Poříčí 31, Brno

Datum: 8.-9.11.2017

Online přihláška na konferenci.

Detailní informace jsou k dispozici na webu konference.


O nás

Od roku 1994 existuje samostatná Asociace školní psychologie ČR, která byla původně součástí Asociace školní psychologie ČSFR. Asociace školní psychologie ČR jako profesní sdružení školních psychologů a studentů psychologie a příbuzných oborů hájí zájmy této profesní skupiny. Organizuje pravidelná setkání školních psychologů s tematickým vzděláváním střídavě ve Zlíně pod názvem „Novinky ve školní psychologii“ a na Slovensku (na různých místech) pod názvem „Ďuričové dny“. Asociace pro svoje členy vydává také časopis Školní psycholog /Školský psycholog, který vychází 3-4 do roka a zahrnuje texty k aktuálním tématům z oblasti školní psychologie. Asociace školní psychologie je také členem Unie psychologických asociací v ČR, která hájí zájmy psychologů ČR na úrovni EU a podílí se na standardizaci profese psychologa v ČR. Psychologové, kteří pracují ve školství patří k silným profesním skupinám i v rámci EU. Asociace školní psychologie ČR je také členem ISPA (Mezinárodní asociace školní psychologie), která má svoji základnu v USA. Na webových stránkách Vám budeme přinášet informace o dění v obou sdruženích, o pořádaných konferencích, účasti v projektech, plánovaném vzdělávání a dalších akcích, které mohou zajímat odborníky v oboru.

Dovolujeme si nabídnout Vám něco z historie…..

Krátce z historie školní psychologie u nás

Po 2. světové válce se školní psychologie rozvíjela v bývalém Československu hlavně na Slovensku, kde byla prosazována především J. Hvozdíkem a L. Ďuričem. Již koncem 50. a začátkem 60. let začalo systematické budování institucionální aplikace psychologie ve školství. V r. 1957 vzniká Psychologická výchovná klinika v Bratislavě, v r. 1959 v Košicích a v r. 1966 v Banské Bystrici. Tato pracoviště představovala předchůdce pozdějších pedagogicko-psychologických poraden. Ovšem již od konce 60. let probíhalo na Slovensku ověřování působení školního psychologa přímo na škole. Na 3. sjezdu Slovenské psychologické společnosti byl dokonce schválen dokument « Návrh koncepcie školského psychológa na strednej škole ». Sedmdesátá a zejména osmdesátá léta 20. století však znamenala příklon k vybudování husté sítě poraden a k centralizaci psychologických služeb v rámci systému tzv. výchovného poradenství (Furman, Poliach, 1996).

Ján Hvozdík se zabýval problematikou teoretické a kon­cepční výstavby školní psychologie jako systému, především otázkami jejího teoretického a metodologického zázemí. V letech 1963–1983 se podílel na výzkumných úkolech “Podíl školní psychologie na rozvoji osobnosti žáka a zefektivnění pedagogického působení školy” a “Mo­tivace a regulace v rozvoji osobnosti žáka”. V té době se práce školního psychologa experimentálně ověřovala na některých školách v Bra­tislavě a v Košicích, ale po roce 1975 tyto aktivity utichly a obnovily se až v roce 1990. Nicméně, v r. 1986 vydal J. Hvozdík publikaci Základy školskej psychológie, která je jedinečná právě svou snahou podat systematicky obraz školní psychologie, zařadit ji do systému psychologických oborů a přitom poukázat na její specifičnost.

Avšak teprve po r. 1989 se tendence zavést psychologa přímo do škol začala prosazovat daleko výrazněji. Na Slovensku i s legislativní podporou vyhlášek a později zákona (1993), který ve velmi obecné podobě přece jen zakotvil nejen institut poradenského psychologa, výchovného poradce, ale i školního psychologa a školního speciálního pedagoga. V ČR zpočátku spíše potichu a s nevýraznou oporou o Metodický list MŠMT (dokument, který popisuje kvalifikační předpoklady školních psychologů a doporučuje rámcovou náplň jejich práce se nazýval Metodický list k poskytování poradenských služeb na školách a školských zařízeních č.j. 13 409/98–24). To se však výrazně změnilo v r. 2005 přijetím nového školského zákona a navazující vyhláškou. Tyto legislativní dokumenty kodifikovaly jednak institut školního poradenského pracoviště, mezi pedagogickými pracovníky uvádějí i školního psychologa a hlavně vymezily jeho standardní a nadstandardní činnosti.

Výrazně se začala rozvíjet i stavovská činnost. V červnu 1990 byla ustavena Asociace školní psychologie ČSFR. Po rozdělení České a Slovenské federace existovala od r. 1993 do r. 1994 pouze slovenská Asociácia školskej psychologie (AŠP). Na 3. sjezdu AŠP v roce 1994 bylo schváleno založení společné asociace SR a ČR. A od roku 1997 pracuje také česká sekce Asociace školní psychologie (kontakt na stránkách www.ippp.cz). Její stanovy jsou identické se stanovami společné AŠP SR a ČR. AŠP SR a ČR je od roku 1990 také členskou organizací ISPA.

V roce 1993 se v Banské Bystrici konalo mezinárodní kolokvium ISPA, které bylo významnou událostí, protože upevnilo v povědomí školních psychologů ve světě existenci psychologických služeb žákům a jejich rodičům v našich zemích. AŠP ČR a SR vydává časopis Školský psycholog a informace o činnosti AŠP jsou uveřejněny též na webových stránkách (www.school-psychology.cz).

Významnou oporou pro rozvoj školní psychologie jsou také pravidelné odborné konference, které se střídavě konají v lichých letech pod názvem “Novinky v pedagogické a školní psychologii” ve Zlíně a v sudých letech pod názvem „Ďuričove dni“ na Slovensku. Na nich se setkávají školní psychologové, pracovníci vysokých škol, ale i učitelé a představitelé školské decize. “Novinky” přinášejí zajímavá výzkumná sdělení z oblasti školní psychologie, zkušenosti z praxe školních psychologů, informace o nových přístupech v diagnostice, terapii i v intervenčních postupech. Semináře přispívají také k přiblížení problematiky školní psychologie školám, zejména jejich učitelům i ředitelům.

Dobře podle našeho názoru vystihuje postavení a funkce školně psychologické služby přirovnání, které v našich podmínkách užil J. Mareš (1998). Srovnává ji se zdravotnickými službami. I když upozorňuje na to, že uvedené srovnání je jen "volné" a že jako každé přirovnání kulhá, vystihuje dobře hlavní myšlenku: zavedení školního psychologa zaplňuje v systému výchovného poradenství mezeru v první linii kontaktu s klienty. I ve zdravotnictví existují různé kategorie lékařů. "Každá z těchto kategorií má své kompetence, svůj okruh pacientů, své místo v celém zdravotnickém systému, svůj okruh případů, jimiž se zabývá, i své metodické a přístrojové vybavení. Navzájem spolupracují, "předávají si" pacienta podle fáze a závažnosti onemocnění" (Mareš, 1998, s. 7). Ve srovnávací tabulce pak uvádí následující analogie:

Lékaři Psychologové
Praktický a rodinný lékař (lékař prvního kontaktu)                  

školní psycholog nebo poradenský psycholog

působící větší část svého úvazku v terénu

odborný lékař ve sdruženém ambulantním zařízení (dříve lékař na poliklinice)

poradenský psycholog působící převážně

v pedagogicko-psychologické poradně

klinický lékař v menších nemocnicích

klinický psycholog v nemocnici
klinický lékař ve fakultních nemocnicích

klinický psycholog ve specializovaném zařízení

V případě uvedeného srovnání by ovšem bylo nutné zpřesnit výše zmíněný typ případů, okruh klientů, kompetence a specifické metodické vybavení, kterými se má přednostně zabývat školní psycholog, a kterými psycholog v poradně nebo na klinice. Mareš správně vyzdvihuje, že českou situaci zatím charakterizuje hledání (a to platí i po deseti letech, které uplynuly od zveřejnění citovaného názoru). Vedle relativně širokého pojetí školně psychologické služby upozorňuje i na vyhraněnější a radikálnější proud.

Ten klade důraz na jedné straně na větší institucionální samostatnost školního psychologa (nemá být podřízen vedení školy, ani pedagogicko-psychologické poradně, ale speciálnímu pracovišti při krajském úřadu) a na jeho roli při vnitřní transformaci škol, tj. na jeho podíl na změně koncepce výchovy a vzdělávání. Na druhé straně, z hlediska odborných psychologických činností vidí jeho poslání především v depistážní a preventivní činnosti na úrovni primární prevence a v působení na systém školy (Rejlová, 1996). Tato představa je nejen velmi reduktivní i ve srovnání s uvedenými historickými projekty, ale zužuje činnosti školního psychologa i ve srovnání s již probíhající empirickou praxí. Dříve než se však budeme věnovat empirickým sondám do činností školních psychologů u nás i v zahraničí, porovnejme nejprve, jak vidí v 90. letech postavení a povahu školní psychologie relevantní mezinárodní doporučení.

 

Asociace

Posted in Asociace

 

Od roku 1994 existuje samostatná Asociace školní psychologie ČR, která byla původně součástí Asociace školní psychologie ČSFR. Asociace školní psychologie ČR jako profesní sdružení školních psychologů a studentů psychologie a příbuzných oborů hájí zájmy této profesní skupiny. Organizuje pravidelná setkání školních psychologů s tematickým vzděláváním střídavě ve Zlíně pod názvem „Novinky ve školní psychologii“ a na Slovensku (na různých místech) pod názvem „Ďuričové dny“. Asociace pro svoje členy vydává také časopis Školní psycholog /Školský psycholog, který vychází 3-4 do roka a zahrnuje texty k aktuálním tématům z oblasti školní psychologie. Asociace školní psychologie je také členem Unie psychologických asociací v ČR, která hájí zájmy psychologů ČR na úrovni EU a podílí se na standardizaci profese psychologa v ČR. Psychologové, kteří pracují ve školství patří k silným profesním skupinám i v rámci EU. Asociace školní psychologie ČR je také členem ISPA (Mezinárodní asociace školní psychologie), která má svoji základnu v USA. Na webových stránkách Vám budeme přinášet informace o dění v obou sdruženích, o pořádaných konferencích, účasti v projektech, plánovaném vzdělávání a dalších akcích, které mohou zajímat odborníky v oboru.

Stanovy AŠP ČR a zpráva o hospodaření AŠP ČR za rok 2016.

Dovolujeme si nabídnout Vám něco z historie…..

Krátce z historie školní psychologie u nás

Po 2. světové válce se školní psychologie rozvíjela v bývalém Československu hlavně na Slovensku, kde byla prosazována především J. Hvozdíkem a L. Ďuričem. Již koncem 50. a začátkem 60. let začalo systematické budování institucionální aplikace psychologie ve školství. V r. 1957 vzniká Psychologická výchovná klinika v Bratislavě, v r. 1959 v Košicích a v r. 1966 v Banské Bystrici. Tato pracoviště představovala předchůdce pozdějších pedagogicko-psychologických poraden. Ovšem již od konce 60. let probíhalo na Slovensku ověřování působení školního psychologa přímo na škole. Na 3. sjezdu Slovenské psychologické společnosti byl dokonce schválen dokument « Návrh koncepcie školského psychológa na strednej škole ». Sedmdesátá a zejména osmdesátá léta 20. století však znamenala příklon k vybudování husté sítě poraden a k centralizaci psychologických služeb v rámci systému tzv. výchovného poradenství (Furman, Poliach, 1996).

Ján Hvozdík se zabýval problematikou teoretické a kon­cepční výstavby školní psychologie jako systému, především otázkami jejího teoretického a metodologického zázemí. V letech 1963–1983 se podílel na výzkumných úkolech “Podíl školní psychologie na rozvoji osobnosti žáka a zefektivnění pedagogického působení školy” a “Mo­tivace a regulace v rozvoji osobnosti žáka”. V té době se práce školního psychologa experimentálně ověřovala na některých školách v Bra­tislavě a v Košicích, ale po roce 1975 tyto aktivity utichly a obnovily se až v roce 1990. Nicméně, v r. 1986 vydal J. Hvozdík publikaci Základy školskej psychológie, která je jedinečná právě svou snahou podat systematicky obraz školní psychologie, zařadit ji do systému psychologických oborů a přitom poukázat na její specifičnost.

Avšak teprve po r. 1989 se tendence zavést psychologa přímo do škol začala prosazovat daleko výrazněji. Na Slovensku i s legislativní podporou vyhlášek a později zákona (1993), který ve velmi obecné podobě přece jen zakotvil nejen institut poradenského psychologa, výchovného poradce, ale i školního psychologa a školního speciálního pedagoga. V ČR zpočátku spíše potichu a s nevýraznou oporou o Metodický list MŠMT (dokument, který popisuje kvalifikační předpoklady školních psychologů a doporučuje rámcovou náplň jejich práce se nazýval Metodický list k poskytování poradenských služeb na školách a školských zařízeních č.j. 13 409/98–24). To se však výrazně změnilo v r. 2005 přijetím nového školského zákona a navazující vyhláškou. Tyto legislativní dokumenty kodifikovaly jednak institut školního poradenského pracoviště, mezi pedagogickými pracovníky uvádějí i školního psychologa a hlavně vymezily jeho standardní a nadstandardní činnosti.

Výrazně se začala rozvíjet i stavovská činnost. V červnu 1990 byla ustavena Asociace školní psychologie ČSFR. Po rozdělení České a Slovenské federace existovala od r. 1993 do r. 1994 pouze slovenská Asociácia školskej psychologie (AŠP). Na 3. sjezdu AŠP v roce 1994 bylo schváleno založení společné asociace SR a ČR. A od roku 1997 pracuje také česká sekce Asociace školní psychologie (kontakt na stránkách www.ippp.cz). Její stanovy jsou identické se stanovami společné AŠP SR a ČR. AŠP SR a ČR je od roku 1990 také členskou organizací ISPA.

V roce 1993 se v Banské Bystrici konalo mezinárodní kolokvium ISPA, které bylo významnou událostí, protože upevnilo v povědomí školních psychologů ve světě existenci psychologických služeb žákům a jejich rodičům v našich zemích. AŠP ČR a SR vydává časopis Školský psycholog a informace o činnosti AŠP jsou uveřejněny též na webových stránkách (www.school-psychology.cz).

Významnou oporou pro rozvoj školní psychologie jsou také pravidelné odborné konference, které se střídavě konají v lichých letech pod názvem “Novinky v pedagogické a školní psychologii” ve Zlíně a v sudých letech pod názvem „Ďuričove dni“ na Slovensku. Na nich se setkávají školní psychologové, pracovníci vysokých škol, ale i učitelé a představitelé školské decize. “Novinky” přinášejí zajímavá výzkumná sdělení z oblasti školní psychologie, zkušenosti z praxe školních psychologů, informace o nových přístupech v diagnostice, terapii i v intervenčních postupech. Semináře přispívají také k přiblížení problematiky školní psychologie školám, zejména jejich učitelům i ředitelům.

Dobře podle našeho názoru vystihuje postavení a funkce školně psychologické služby přirovnání, které v našich podmínkách užil J. Mareš (1998). Srovnává ji se zdravotnickými službami. I když upozorňuje na to, že uvedené srovnání je jen "volné" a že jako každé přirovnání kulhá, vystihuje dobře hlavní myšlenku: zavedení školního psychologa zaplňuje v systému výchovného poradenství mezeru v první linii kontaktu s klienty. I ve zdravotnictví existují různé kategorie lékařů. "Každá z těchto kategorií má své kompetence, svůj okruh pacientů, své místo v celém zdravotnickém systému, svůj okruh případů, jimiž se zabývá, i své metodické a přístrojové vybavení. Navzájem spolupracují, "předávají si" pacienta podle fáze a závažnosti onemocnění" (Mareš, 1998, s. 7). Ve srovnávací tabulce pak uvádí následující analogie:

Lékaři Psychologové
Praktický a rodinný lékař (lékař prvního kontaktu)                  

školní psycholog nebo poradenský psycholog

působící větší část svého úvazku v terénu

odborný lékař ve sdruženém ambulantním zařízení (dříve lékař na poliklinice)

poradenský psycholog působící převážně

v pedagogicko-psychologické poradně

klinický lékař v menších nemocnicích

klinický psycholog v nemocnici
klinický lékař ve fakultních nemocnicích

klinický psycholog ve specializovaném zařízení

V případě uvedeného srovnání by ovšem bylo nutné zpřesnit výše zmíněný typ případů, okruh klientů, kompetence a specifické metodické vybavení, kterými se má přednostně zabývat školní psycholog, a kterými psycholog v poradně nebo na klinice. Mareš správně vyzdvihuje, že českou situaci zatím charakterizuje hledání (a to platí i po deseti letech, které uplynuly od zveřejnění citovaného názoru). Vedle relativně širokého pojetí školně psychologické služby upozorňuje i na vyhraněnější a radikálnější proud.

Ten klade důraz na jedné straně na větší institucionální samostatnost školního psychologa (nemá být podřízen vedení školy, ani pedagogicko-psychologické poradně, ale speciálnímu pracovišti při krajském úřadu) a na jeho roli při vnitřní transformaci škol, tj. na jeho podíl na změně koncepce výchovy a vzdělávání. Na druhé straně, z hlediska odborných psychologických činností vidí jeho poslání především v depistážní a preventivní činnosti na úrovni primární prevence a v působení na systém školy (Rejlová, 1996). Tato představa je nejen velmi reduktivní i ve srovnání s uvedenými historickými projekty, ale zužuje činnosti školního psychologa i ve srovnání s již probíhající empirickou praxí. Dříve než se však budeme věnovat empirickým sondám do činností školních psychologů u nás i v zahraničí, porovnejme nejprve, jak vidí v 90. letech postavení a povahu školní psychologie relevantní mezinárodní doporučení.